Bylo nebylo, možná se stalo, možná nestalo…
Na jednom statku žila dívka. Matka jí zemřela ještě když byla hodně malá a otec, v dobré vůli, přivedl domů malé holčičce jinou matku, ještě s jednou dcerou. Nevlastní matka však o dívku příliš nedbala. Zpočátku se k ní chovala hezky, to dokud byl otec naživu. Když však zemřel, bylo děvče vydáno napospas maceše a její dceři Dorce.
„Holka líná, zameť dvůr! Okamžitě přines vodu! Už jsi spravila ty šaty?“ Takhle a mnohem víc na ní celý den jen povykovaly. Od rána do večera ji čekaly jen nejtěžší práce, byť na statku čeledínů a děveček bylo dostatek. Ráno sotva vstala, vodu nanosila, prala a vařila, nádobí myla. Do toho si ještě sestra vymýšlela nesmyslná přání a když měla vše hotové, schválně jí sypaly hrách a čočku do popela. Ona pak u toho musela na zemi sedět a přebírat. Večer, když na statku konečně zavládl klid a všichni šli spát, čekala na dívku ještě další práce. A tak místo toho, aby si i ona odpočala, vymetala popel z kamen. Bývala pak celá umouněná a špinavá, proto dávno už zapomněli její jméno a začali jí říkat Popelka.
Děvče i přes všechny roky strádání vyrostlo v krásnou mladou ženu. Jen to v ní nikdo neviděl. Nejraději měla svého psa, koně, kterého jí daroval otec a sovu Rozárku, která měla hnízdo nahoře v seníku.
Jednou v zimě, kdy si práci odbyla rychleji, opět odběhla ke svému koni Juráškovi, aby jej pohladila a dala nějakou tu laskominu. Netušila, že právě v tom čase míří na zámek poblíž, královská rodina s jediným synem. Dosáhl věku, kdy by se měl poohlížet po nevěstě, ale nedbal na to. Nejraději vyrážel do lesů, ať už na projížďku, či lov, místo učení dějepravy, utíkal ven za zábavou i se svými dvěma kumpány.
A nejinak tomu bylo i tento den. Projížděli zimní zasněženou krajinou, matka s otcem v saních tažených koňmi, královský synek v sedle koně. Rodiče vedli opět řeč ke svému nezdárnému synu …a ten? Při nejbližší vhodné příležitosti vzal do zaječích. Zmizel v blízkém lese.
Saně s králem a královnou mezitím dojeli ke statku, kde se na chvíli zastavili. Macecha se hned přitočila ke kočáru, a když zjistila, že na zámku se bude konat ples, na kterém by si měl mladý princ vybrat nevěstu, začala vychvalovat svou dceru, až královna unavená posloucháním, milostivě tuto rodinku pozvala.
Popelka netušíc, kdože se právě nachází na jejich statku a už vůbec, kdo se to projíždí po blízkém lese, vyběhla zadem ze dvora, aby se v klidu přírody proběhla a na chvíli zapomněla na všechna příkoří.
A zde právě narazila na prince a jeho společníky. Připadalo jí, že mladý pán je poněkud rozmazlený a trošku si jej dobírala. Princ ji chtěl za tu drzost s jakou se do něj pustila potrestat. Honili se od keře ke keři, od stromu ke stromu, společníky nechali daleko za sebou, až nakonec Popelku chytil. Když ji držel za paže a díval se jí do umouněné tváře, cítil jak roste jeho vzrušení. Jak se mu v rozkroku napínají kalhoty a zrychluje dech. Byla tak drobná, tak jiná, než všechny ty slečinky, co mu předhazují rodiče. Stále ji pozoroval, jak uhýbá jeho pohledům, jak se kroutí v jeho rukou. Sklonil se hlavou k ní, přejel jí rty po tváři, až jí zčervenaly. Přiblížil se k ústům, jemně se o ně otřel, jazykem projel štěrbinkou mezi nimi. Tak jak předtím je měla sevřené, po tom doteku povolily a pootevřely se. Na nic nečekal a zajel jazykem dovnitř. Popelka se nadechla, ale nestačila už nic říct. Přitiskl ji k sobě, rukou zajel na malý roztomilý zadeček a stiskl jej. Jazykem projel její ústa, byla tak sladká a ani nevěděla co dělat. Nesměle se dotkla toho vetřelce, který pronikl přes bránu rtů. Ještě nikdy ji takhle nikdo nepolíbil. Vlastně znala jen otcovský polibek na tvář, či čelo. Ale to už bylo hodně dávno.
Nebyla schopná se pohnout. Stála tam ve sněhu, mladý muž ji tiskl na své tělo a drtivě pronikal jazykem do jejích úst. Postupně mu vycházela vstříc, cítila jak uvnitř těla, v oblasti podbřišku, se rozlétávají malí motýlci, cítila takové podivné mravenčení. Přitiskla se ještě víc na ty drzé rty a sama už jazykem vycházela princi vstříc.
Ten si malou Popelku přitiskl za zadeček ještě víc na sebe a druhou ruku prostrčil mezi jejich těla. Nahmatal malý sladký kopeček ňadra a něžně po něm přes vlněný přehoz přejel.
Najednou, jakoby se Popelka lekla, trhla sebou. Sama nevěděla proč, jestli to byl tvrdý hrbol, který se tlačil na její podbřišek, nebo právě ta ruka, která ji pohladila po hrudi, co ji varovalo. Vytrhla se princi a utíkala pryč. Než se ten vzpamatoval, už jí nebylo. Běhal po lese, volal, ale jediné hlasy, které zaslechl, byli jeho dva společníci. Slyšel, že jsou nedaleko a netrvalo dlouho, stáli u něj.
„Kde je? Utekla Vám princi?“ zvědavě a dobíravě vyzvídali.
„Ále, nechte ji, taková cácorka, pískle!“ Pomalu se vraceli zpět ke koním, jen princ se znovu otočil k místům, kde ji zahlédl naposledy. Netušil, že čiperná dívka sedí ve větvích nahoře na stromě, drží se kmenu a se zardělými lícemi a zmatkem v mladé hlavě vše vidí a slyší. Ne, že by se jí nelíbil. Vyvolal v ní pořádný zmatek.
Počkala, až si byla jistá, že odjeli, pak teprve slezla a vrátila se zpět na statek. Tam už mezitím řádila macecha. Když přiběhla, hned se do ní pustila. Kdeže si to lítá, kolik je tu práce a kolik bude šití, když jsou pozváni na zámek. Taky okamžitě volala štolbu Vincka, aby zapřahal koně, že musí do města pro látky, nitě, stuhy a pentle a plno dalších cetek.
Popelka, když vše slyšela, jen tiše povzdechla. Ne nad sebou, ale nad chudáky sloužícími a Vinckem, který v té zimě musí cestovat tak daleko. Ten se oblékal, aby vyrazil co nejdříve. Než odešel, přitočil se k Popelce.
„A co tobě mám dovézt z města?“ Potichu se jí zeptal.
„Nic nepotřebuji,“ odpověděla šeptem skromně, „Ale když ti něco brnkne o klobouk, tak mi to dovez,“ usmála se na něj a běžela si zase po své práci.
Jen co se Vincek vrátil, macecha s Dorkou, hned vše rozbalovaly a zkoušely, jak to k sobě bude ladit a která si co vezme. Popelka jen stála a dívala se na ty nádherné látky. Najednou si Vincek vzpomněl, že i pro ni něco má. Přitočil se k ní bokem a podal tři lískové oříšky, které mu cestou spadly do klína. Macecha si toho však všimla a hned chtěla vědět co to dostala. Začaly si Popelku dobírat, ale oříšky jí nechaly. Ta si je schovala a ve volné chvíli přidala k dalším svým maličkostem ukrytých na seníku.
A začalo se stříhat a šít, jen aby šaty byly včas hotové. Pro šperky se macecha rozhodla zajet sama. Popelka si podělala práci a vyběhla ven k seníku za Rozárkou. Prohlížela své poklady, když vtom jí upadl jeden z oříšků a na zemi se rozlomil. Objevily se šaty, mužské šaty. Popelka váhala, ale když Rozárka zahoukala na souhlas, tak si je oblékla. Vyvedla Juráška, nasedla na něj a vydali se k lesu.
Tou dobou se lesem pohyboval i princ s oběma nezbytnými společníky. Opět utekli učiteli a rodičům, kteří posledních pár dnů nemluvili o ničem jiném, než o plese a možné nastávající nevěstě.
Popelka mezitím v převleku za mladého myslivce dojela k lesu, kde uslyšela jejich hlasy. Schovala se za strom a pozorovala tři střelce. Na chvíli se zamyslela a zavzpomínala na krásný pocit, který zažívala, když ji k sobě tiskl a taky vášnivý polibek, na který nemohla zapomenout.
„Prvý...druhý...třetí,“ zaznělo a první dva šípy vylétly k obloze za kořistí, které se snažila uletět. Netrefili. Poslední měl střílet princ, ale sklonil kuši k zemi, vzdal se střelby. Popelka se okamžitě rozhodla, zamířila a vystřelila. Šíp neminul cíl. Princův doprovod se rozběhl za padajícím ptákem, jen princ zůstal a rozhlédl se kolem. Hledal zázračného střelce. Za stromem uviděl stát mladého myslivce a vydal se k němu. Nepoznal v něm tu malou cácorku, ale něco jej k němu přitahovalo. Zase cítil, jak mu úd tvrdne a nechápal to. Zůstal stát před tím střelcem a prohlížel si ho.
„Výborně střílíš,“ pochválil jej.
„Omlouvám se, myslel jsem, že ty střílet už nebudeš, že jsi to vzdal,“ poznamenala Popelka.
„To je v pořádku, nechtěl jsem střílet,“ přiznal princ, „patří ti tato odměna!“ Podával jí prsten a dodal „prsten pro krále honu!“
Popelka si jej vzala a prsty se přitom dotkly princových. I přes kožené rukavice oba pocítili ten elektrizující dotek, tu sílu, která jimi oběma prostoupila. Princ zvedl ruku a pohladil mladého muže po tváři. Když viděl , jak ten přivřel oči a povzdechl si, jeho ocas ztvrdl ještě víc a boule v kalhotách se ještě zvětšila.
Popelka sklonila hlavu a její pohled se upřel na ta místa. Věděla co o znamená, přestože byla panna, viděla na statku mnoho. Nejen u zvířat, ale hlavně laškování děveček s čeledíny mnohokrát skončilo na seně. A ona nezpozorována mohla sledovat, jak končí jejich hrátky. Zatoužila vyzkoušet nepoznané.
Přitiskla svou ruku na princův poklad a přes kalhoty jej, i když nezkušeně, pohladila. Princ překvapením zavzdychal. Ten dotek v něm vyvolával bouři.
„Ano,“ zasténal, „pokračuj.“ Popelka poklekla na jedno koleno do sněhu, rozepnula mu kalhoty a z nich se okamžitě vydral ven tvrdý ocas. Přejela po něm, odejmula ho a stiskla. Pomalým pohybem stáhla předkožku a vykukující žalud byl rázem celý obnažen. Ve vzpomínkách jí proběhly okamžiky ve stáji, které zahlédla. Chtěla vyzkoušet to samé, co viděla u jedné z děveček.
Pomalými tahy honila toho nádherného ptáka a ústy se přiblížila k žaludu. Vystrčila jazýček a špičkou po něm přejela. Na vrcholku se objevila malá kapička, kterou slízla a ochutnala.
„Ano... ano,“ znovu zavzdychal princ, „nepřestávej!“ Olízla znovu žalud kolem dokola, otevřela ústa a rty objala celý obvod penisu. Pomalu, nespěchala, vždyť teprve ochutnávala a poprvé zakoušela, jak vlastně takový pták chutná.
„Zrychli to, nebude to dlouho trvat,“ zašeptal netrpělivě vzrušený princ. Přidala tedy na pohybech, stiskla více rty kolem ocasu. Jezdila po něm nahoru a dolů, rukou si pomáhala. Sála jeho klacek a princ byl u vytržení.
Tohle ještě nezažil. Nikdy ještě nezatoužil po muži. Překvapovalo jej to, ale v tuto chvíli to neřešil. Chytil mládence za hlavu a začal přirážet sám do jeho úst.
Popelka ho nechala, dýchala nosem a nechávala prince, aby si určoval tempo sám. Jeho dech se zrychloval a slastně sténal. Po údu mu stékaly sliny z jejích úst.
„Joo. Už budu... to je úžasný!“ Ještě párkrát zajel do úst mladého střelce a začal je plnit semenem. Výstřiky v několika fázích zaplnily během okamžiku ústa.
Popelka, která tohle ještě nezažila, sotva mohla vše spolykat. Ač se snažila, ještě část nadílky jí vytekla koutky úst ven. Když princ vytáhl svůj ocas z jejích úst, zvedl ji nahoru a otřel ta ústa. Chytil muže za paže, Popelka se téměř zapomněla a již se chtěla k princi přitisknout a dát mu polibek. Najednou však z povzdálí zaslechli hlasy. Princ se upravil a otočil se směrem, odkud přicházeli. To jeho druhové se blížili. Když se však otočil zpět k mladíkovi, již tam nestál. Mladý střelec zmizel. Rozhlížel se kolem, ale nikde ani křupnutí ve sněhu, ani zapraskání větvičky neprozrazovalo, kam mohl odejít. Vypadalo to, jako by se mu to jen zdálo. Nemohl tomu uvěřit. Jen chybějící prsten vypovídal o tom, že se tu něco odehrálo.
Jeho společníci na něm vyzvídali, ale on jim vlastně ani neměl co říct. Nic o střelci nevěděl a to co se mezi nimi stalo, o tom mluvit nechtěl.
Mezitím se Popelka vrátila zpět na statek, odsedlala koně a jen tak tak, že ji nepřistihla macecha, vracející se s dcerou z nákupu šperků.
Opět nastalo období, kdy ji nenechaly ani chvíli volnou. Nestěžovala si, v mysli se jí stále vracely vzpomínky na prince. Tak ráda by se s ním znovu setkala. Několikrát se přistihla, jak při myšlenkách na něj, projíždí prstíkem štěrbinkou, hladí se a laská poštěváček. Za zavřenými víčky jí vyvstává obraz prince, jak před ní stojí a líbá ji. Jak ona se sklání a polibky zasypává tvrdnoucí stojící ocas. Usínala vždy s tím nejkrásnějším pocitem.
Nastal velký den. Večer se konal ples. Pro Popelku to znamenalo jediné. Už od rána se ani na chvíli nezastavila. Neustále na ni obě jen štěkaly příkazy, stále jim nebylo vše dost dobré. Obdivovala ty šaty a oni si ji dobíraly, zda by snad také nechtěla jít na ples. Sklonila hlavu, věděla , že jí to nedovolí, ale přece jen to zkusila.
„Vím, že nemohu s Vámi, ale třeba jen u okna kdybych mohla stát a podívat se dovnitř. Nikdo by mě neviděl!“
„Ty jsi se snad zbláznila?“ okamžitě obě reagovaly. „Takový umouněnec! Jen se na sebe podívej! Ještě by tě tam někdo zahlédl a lekl by se!“ Na ta slova sesypaly hrách s čočkou a popelem dohromady na podlahu a nohou to promíchaly.
„Tohle ať je přebrané!“ nařídila macecha, nasedla s Dorou do kočáru a odjely na zámek.
Popelka se sklonila na tím dopuštěním a začala přebírat. Slzy jí stékaly po tvářích. Copak chtěla tak moc? Najednou zaslechla ťukání na okenní tabulky. Vzhlédla k oknu a za ním spatřila holoubky z holubníku ve dvoře.¨
„Přišli jste mi na pomoc?“ promluvila k nim a vpustila je do světnice. „Jste tak hodní! Takže hrách sem a čočku tady, „ usmála se a svět jí zrůžověl. Rozběhla se k seníku. Tam pohladila postávajícího Juráška a vyběhla nahoru. Tady všechny její poklady hlídala sova Rozárka. Ta na ni zahoukala, sotva ji uviděla. Dívka otevřela krabičku a vytáhla dva oříšky. Pohlédla na sovu.
„Vážně myslíš?“ Rozárka znovu zahoukala na souhlas. Popelka upustila lískový oříšek a vzápětí před ní ležely růžové splývavé šaty, střevíčky i čelenka se závojem stejné barvy. Nevěřícně na ně hleděla. Vtom zespodu zařehtal Jurášek a to ji probralo. Rychle se opláchla, oblékla a sešla dolů. Nasedla na koně a ten se klusem rozběhl k zámku.
Tam už byl ples v plném proudu. Hrála hudba, tančilo se, jen princ neměl náladu. Stále ještě nenašel chuť hledat nevěstu. Taky se mu žádná nelíbila natolik, aby se do ní zamiloval. Rodiče však nedali jinak, než že musí, proto se přemohl a na chvíli šel na parket. Bylo mu jedno, kterou vyzve k tanci. Všechny mu nadbíhaly a strkaly se, ale netoužil po žádné z nich. Po malém rozporu s otcem králem se rozhodl úplně odejít.
Když Popelka dorazila k zámku, vešla do sálu a procházela středem místnosti, rozestupovali se před ní, přestávali tančit a po chvíli i hudba přestala hrát.
Princ právě odcházel středem. „Raději budu kácet stromy,“ prohlásil k otci, než aby šel znovu tančit s nápadnicemi. Celý rozrušený si Popelky v první chvíli ani nevšiml.
„Dobrý večer, výsosti,“ pozdravila Popelka a poklonila se mu, když přecházel kolem ní. „To mě ani nepřivítáte?“
„Promiňte,“ zastavil se, „překvapila jste mě,“ zarazil se princ a pohlédl na tu krásku. Okamžitě ho zaujala. „Smím prosit?“ nabídl jí rámě.
„Nebylo by to lepší s hudbou?“ zeptala se neznámá. Na jeho pokyn spustili hudebníci valčík. Mladý pár začal tančit. Po chvíli to však princi nedalo.
„Kdo jste?“ vyzvídal.
„Chcete mě zpovídat nebo tančit?“ odpověděla otázkou Popelka.
Mezitím se král a královna podivovali na její krásou. Byli překvapeni i tím, jak princ změnil své chování. A nejen oni. Všichni v sále si šeptali a dohadovali se, kdo je krásná tajemná princezna.
„Povězte mi, kdo jste?“ znovu po chvíli začal naléhat princ.
„Neumíte to poznat sám?“
„Tak odkryjte závoj…,“ požádal ji. Popelka si však přitáhla závoj více k obličeji, pak jej přece jen na pár vteřin pozvedla. Ani potom ji však princ nedokázal rozpoznat.
„Tak mi alespoň naznačte, kdo jste…,“ dál prosil.
„Proč to chcete vědět?“
„Protože jsem si právě teď vybral nevěstu a nevím kdo to je!“
„Tiše princi, poslouchají nás…“
„Ať si poslouchají! Vyvolám to třeba na celý svět! Že se mi štěstím točí hlava, že jsem se zamiloval! A že budu mít svatbu!“
„Na něco jste při tom zapomněl!“
„Na co?“
„Zeptat se nevěsty, jestli by Vás chtěla…“
„Vy byste mi dala košem?“
„To by byla troufalost, že?“
Princ se pomalu přestával pohybovat v rytmu hudby. Jeho dech se zrychlil. Byla tak krásná! A tak jiná než ty ostatní!
„Pojďte se mnou,“ potichu pronesl, vzal ji za ruku a odváděl ze sálu k zimní zahradě. Tam byli sami, nikdo se za nimi neodvážil. Prostor osvětlený jen odleskem světel ze sálu je oba sváděl k hříšným myšlenkám. Mezi vzrostlými květinami ji přitáhl blíž k sobě.
Popelka k němu pozvedla hlavu a podívala se mu do očí. Opět se v ní vzedmula vlna vzrušení, kterou zažila už podvakrát v lese. Mladý muž se k ní sklonil a políbil ji. Zavzdychala, rozevřela rty a jazykem se dotkla princových. Jemně po nich špičkou přejela a vnikla dovnitř. Přitiskl ji k sobě ještě víc.
Vášnivý polibek se prohluboval, jazyky se proplétaly, až sotva vystačili s dechem.
Princ pomalu vsunul ruku mezi obě těla, aby pohladil a stisknul malá poupátka prsů, nadzvedávajíce se při vzrušeném dechu. Zasténala pod tím dotekem a to jej povzbudilo ještě víc. Rozvázal mašličky živůtku a zajel rukou do uvolněného výstřihu šatů. Její hebké tělo, horké rozrušením se zachvělo.
„Jste tak nádherná,“ zašeptal.
„Nemluvte!“ požádala jej. Sklonil se k něžným ňadrům a jazykem přejel po jedné z bradavek. Druhou laskal prsty. Popelka si přitiskla jeho hlavu k hrudi. Tělem jí pronikal nádherný slastný pocit rozkoše. Když zvedl hlavu a pohlédl jí do očí, viděl v nich jen nahromaděnou touhu. Dívka se odhodlala a zajela rukou do jeho rozkroku. Pohladila jej a nepřestávala přejíždět po látce kalhot.
Zasténal, chytil ji do náruče a odnesl do ústraní, kam jediné oko ze sálu nedohlédlo. Položil ji na sofa, skryté mezi tropickými rostlinami. Vyhrnul splývavou látku šatů až k pasu. Jemnými hladivými pohyby stoupal po nohou, po lýtkách a stehnech, přes punčochy s podvazky, až se dostal na holou horkou kůži. Ta bytost pod ním se chvěla v rozrušení.
Něžně prsty projel až ke klínu a přejel po tříslech. Sehnul se do roztouženého klína a vdechoval opojnou vůni vycházející z něj. Ukazováčkem zajel z boku pod prádlo a po délce pohladil lasturku. Dívka pod ním se lehce nadzvedla. Zachytil okraj kalhotek, stáhl je ze zadečku dolů a schoval do kapsy. Nemohl se vynadívat na ten nádherný rozevírající se květ. Nedočkavě se k ní sklonil, prsty něžně roztáhl závojíčky a jazykem projel po celé délce vlhnoucí mušličky. Celá se třásla a z úst jí vyšlo dlouhé slastné sténání.
Tohle pro ni bylo nové, ještě nepoznané. Co dokáže se svými prsty, už věděla, ale toto úplně omámilo veškeré její smysly.
Princ se stále věnoval mokré lasturce, několikrát za sebou ji přejel jazykem a pak zůstal u poštěváčku. Přisál se k němu, kroužil po něm a nasával jej mezi zuby skryté za rty. Žena – dívka pod ním tiše sténala a ty zvuky jej rozpalovaly víc a víc. Nutilo ho to ke stálému laskání, chtěl jí dát všechnu něhu a lásku, kterou dosud k žádné nepocítil.
Dál se pouštěl do prozkoumávání celé kundičky jazykem. Už se pod ním celá třásla a nektar plnil a vytékal z pochvičky, jak prožívala svůj první orgasmus s mužem. Prstem jemně kroužil kolem ústí malé úzké dírky, až lehce zajel dovnitř. Tam se zastavil u překážky.
„Bože,“ prolétlo mu hlavou, „budu její první!“ Zachvěl se nad tím pomyšlením. Nepřestával v laskání a její tělo, její klín se zvedal proti jeho rtům. Tlačila se bez rozmyslů na ta ústa. Věděl, že je připravená.
Náhle zazněl z nedaleké věže zvon, ohlašující tři čtvrtě na dvanáct. Popelka se lekla. Odstrčila prince, zvedla se a rychle si upravovala šaty, které se zašustěním sklouzly po jejím těle a zavlnily se kolem nohou. Chytil ji za ruku v okamžiku, kdy se chystala zmizet.
„Řekněte mi, kdo jste…!“
„Dám Vám hádanku, a když ji uhádnete… poprvé…tváře umouněné od popela, ale kominík to není…“ Princ se zamyslel.
„…podruhé…Klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není…
… a potřetí… šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane…!“
„To…,“ vrtí princ hlavou.
„Škoda, dokud nebudete znát odpověď na mou hádanku, sbohem…“ Popelka se otočila, vyběhla ze zimní zahrady, proběhla sálem a sbíhala po schodech dolů. Tam se jí však smekla noha a jeden střevíček zůstal na schodišti. Nebyl čas se vracet, nasedla na Juráška a spěchali ke statku.
Princ se vzpamatoval během okamžiku a rozběhl se za ní. Měla jen pár vteřin náskok. Doběhl až ke schodům a tam uviděl malý střevíček. To už jej doběhli i jeho společníci. Okamžitě se rozběhli do stáje a vydali se po stopách za neznámou a tajemnou kráskou.
Na statek dorazili chvíli po Popelce. Silně bušili na zavřená vrata. Celý statek se tím hlukem probouzel, nikdo nechápal co se děje. Sotva sloužící vrata otevřeli, ti tři muži vjeli dovnitř.
„Co tu chcete?“ zeptal se příkře štolba Vincek.
„Nepřijeli jsme ve zlém. Kdo je pánem domu?“ ptal se princ.
„Ne pán, ale paní, ale ta je i s dcerou na královském bále!“
„Ať poví, co chce!“ ozývalo se ze dvora.
„Tu krásnou princeznu!“ zvolal princ. Dvorem se ozval smích „Přijela sem chvíli přede mnou.“ Byl v koncích. „Nevím jestli je princezna, ale je krásná a tady se mi někde ztratila!“ …všichni se mu smáli, ale nedal se odbýt.
„Chci vidět všechny ženy a dívky v tomhle dvorci! Jinak se odtud nehnu!“
„Jakým právem?“ zeptal se posměšně Vincek.
„Vždyť je to princ,“ ozvalo se vedle něj.
„Princi... ? Výsosti…,“ uklonil se hned, „prosím výsosti!“
„Poznám ji podle střevíčku,“ najednou pronesl princ. “Ta, které padne, bude moje žena.“ A zkoušel střevíček jedné služebné podruhé. Žádné však neseděl.
Macecha s dcerou mezitím dorazily ze zámku, vjely do dvora a zatím nezpozorovány, vše sledovaly. Po chvíli vše pochopily. Macecha poručila Dorce, ať jde s ní ke komůrce Popelky. Cestou vzaly provaz a vtrhly dovnitř. Když vyšly ven, byla již Dorka oblečená do růžových plesových šatů. Tiše nasedla zpět do kočáru.
V tu chvíli je princ uviděl. Nechtěly se mu však ukázat, ani zkusit střevíček. Vyrazily ze dvora, kočár ujížděl šerem začínajícího rána. Princ se na koni pustil za nimi. Kočár se však po cestě smekl a sjel do ledového potoka. Sotva k nim mladík dorazil viděl, že to není jeho vyvolená. Obrátil se a klusem hnal koně zpět.
Mezitím se Popelka osvobodila a rozběhla se k seníku. Tam nešťastná rozlouskla poslední oříšek a překvapeně zůstala stát.
„Ale vždyť to je…to jsou svatební!“ vydechla.
Princ se vrátil na statek. Už ztrácel naději, když vtom vjel do dvora Jurášek v sedle s Popelkou, v nádherných bělostných šatech. Zastavila u prince a pohlédla na něj.
„Přinesl jsi mi můj střevíček?“ zeptala se a nastavila nožku. „Měla bych ti vrátit prsten pro krále honu,“ pokračovala dál a podala mu prsten.
„Ten ti přece patří,“ navlékl jej princ zpět na její prst a pomohl jí z koně.
„Tak už znáš odpověď na mou hádanku? ...Tváře umouněné od popela, ale kominík to není…“´
„Tenkrát v lese, ta malá holka…“ přemýšlel nahlas princ.
„Klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není.…“
„Ten mladý čarostřelec, to jsi byla taky ty…“
„Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není… Kdo je to?“
„Naše Popelka!“ ozývalo se od čeledínů a děveček celým dvorem.
„A taky moje, teda jestli mě budeš chtít?“ pokorně prosil princ. Když se na něj usmála, na nic nečekal. Chytil ji do náruče, vysadil na koně a ujížděl s ní pryč, na zámek.
Po cestě však najednou zpomalil. Srdce mu bušilo touhou. Přetočil Popelku čelem k sobě.
„Nevydržím to už, tolik tě chci…“ promluvil k ní, hledíc do jejích očí. Usmála se na něj a nabídla mu svá ústa. Neodmítl je, s vášní ji políbil. Bylo to však málo. Oba cítili, že chtějí víc.
Popelka cítila, jak jí opět prostupuje již známý pocit touhy. Jak takhle seděla, rozkročená na koni, s mušličkou, pod dlouhými šaty, rozevřenou, bez prádla, které nebyl čas hledat a oblékat, toužila znovu po dotecích.
Princ už vytahoval sukně šatů a rukama zajížděl pod ně. Pomalu se tak dostal až k rozevřené mokré lasturce. Zjištění, že žádné prádlo nestojí mezi nimi, způsobovalo, že ocas mu ztvrdnul během okamžiku. V jednom momentu měl kalhoty zapnuté, ve druhém už mu ztvrdlý ocas koukal ven. Zatímco Popelka uchopila jeho úd do malé ručky, on se věnoval hrášku na vrcholku lasturky. Nepotřebovali dlouhého laskání, oba byli zasažení nezměrnou touhou po tom druhém.
Princ ji zvolna za zadeček nadzvedl a přidržel nad stojícím ocasem. Jak kůň pomalu šel, dosedala na něj. Nechával ji, aby si sama určila, co chce. Přece jen se obávala, ale když kůň v jedné chvíli lehce klopýtl, dosedla přece jen hlouběji. Zajel do ní a projel překážkou. Ztuhla a v očích se jí objevily dvě malé slzičky. Okamžitě zastavil koně.
Přitáhl ji k sobě, přitiskl ještě víc. Ty dvě malé kapičky slíbal z tváří, po kterých se koulely, nechal ji, ať si na něj zvykne. Sotva ucítil, jak se roztahuje a přijímá jej odevzdaně uvnitř, nařídil stiskem koni, aby pokračoval. Sotva se kůň rozešel, začala se Popelka na něm nadzvedávat a dosedat stále hlouběji, až po kořen. Díval se na ni, opět měla rozšířené zorničky a sálala z nich touha. Vychutnávala si tu jízdu na koni a koníčku.
Nic nemůže trvat věčně, a to ani v našem příběhu.
Oba se blížili k hranici, ze které není návratu. Pochvička se stahovala a vlnění orgasmu pronikalo do každého kousku těla naší Popelky. I Princ to cítil. Jeho ocas, skrytý a projíždějící horkým tunýlkem, byl tisknut stěnami. Byl na pokraji vystříknutí. Jejich hlasy se nesly zimní krajinou, ještě pár nadzvednutí, pár přiražení a oba vykřikli ve společném vyvrcholení.
Princ zastavil koně. Tiskli se k sobě a hluboce oddechovali.
Když se uklidnil nejen jejich dech, rozjeli se opět klusem k zámku.
Pomalu mizeli v dálce a za nimi se nesl nápěv písně, který slábnul, čím víc se vzdalovali…
"Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, skrýš a zázemí…
Vždyť ještě léčky málo znáš, málo, zdá se mi…'
Hej, břízo bílá, skloň se níž,
Dej ptáčku náruč svou a skrýš,
já pak můžu jít, a v duši klid,
můžu pak mít…"
