Patrik vyšel ven z domu, zamknul za sebou a rozhlédl se. Ani v povzdálí však nezahlédl postavu Markéty.
Stalo se něco?
Že by byla nemocná?
Už si za ty roky zvykl, že chodí vždy pár metrů před ním. Znovu se ohlédl. Kousek dál za sebou viděl jen Standu s Petrem, starší kluky se kterými hraje fotbal za místní klub. Mávli si na pozdrav a Patrik pokračoval dál na autobus. Hlavou se mu rozběhly vzpomínky.
Markétu znal už dlouho, už od základní školy. Ta malá střapatá holka mu učarovala hned první den, kdy ji spatřil. Tehdy už chodil do třetí třídy, ona byla o dva roky mladší a právě to léto se s rodiči přistěhovala. Už od prvního dne pocítil potřebu ji chránit, držet nad ní ochrannou ruku. Ne, že by to Markéta potřebovala, tak nějak vycházela vždy s každým. Ze začátku si z něj spolužáci utahovali, časem je to přestalo bavit a dali mu pokoj.
Vídal ji na hřišti, kde hráli fotbal, když tam nebyla, nějak ztrácel energii. Hrál, běhal, ale tak nějak bez elánu. Ve škole spěchal o přestávce na chodbu, jen aby ji viděl. Vždy se na něj usmála, když se míjeli. Na tvářích se jí dělaly ďolíčky…
Uběhlo pár let, oba už dokončili gympl. I když mu během let nadbíhaly nejen spolužačky, občas i s nějakou chodil, nikdy to však nebylo vážnější. V jeho hlavě stále ulpíval obraz Markéty, kterou pravidelně potkával. Vždy se na sebe jen usmáli, pozdravili se a pokračovali dál, každý svou cestou. Věděl, že ani ona neměla vážnější známost, pár kluků se pokoušelo, věděl o nich. Občas s někým zašla do kina, na zábavu, ale nikdy ji neviděl, že by se s někým vedla za ruku. Jeden čas zaslechl, že je snad namyšlená, že s nikým nechce chodit. To však roznášeli jen ti, kteří ji neznali. On sám se nikdy nepokusil ji tím oslovit.
Oba teď studují na vysoké, jezdí spolu a přece sami. Každé ráno se těší, že ji uvidí, že na něj promluví svým krásným úsměvem. Ale dnes zde není…
Došel téměř k zastávce, když k jeho uším dolehly tři hlasy a šum zápasu.
„Tak kočičko, přestaň se bránit!“
„Nechte mě!“
„Zmlkni! Dělej, podrž ji, za chvíli někdo půjde kolem!“
Vše vycházelo z malé úzké uličky. Poznal, že jeden z hlasů je Markétin. Okamžitě se tam rozběhl.
Do jednoho v rychlosti vrazil, ten se zapotácel a upadl. Druhý pustil Markétu a okamžitě se Patrikovi postavil. Ten se v rychlosti zorientoval, chytil Markétu za ruku a odstrčil ji směrem ven z uličky. Teď už mezi ním a útočníkem byla jen postava na zemi. Ale i ten se zvedal ze země. Patrik věděl, že proti oběma nemá sám šanci. Nerad se s někým pral, ale nechtěl ani utíkat. Věděl, že útěk nic nevyřeší. Prohlížel si ty dva. Ani jeden z útočníků nebyl zdejší, už na dálku z nich táhnul alkohol. Blížili se k němu. Jeden se napřáhl a…
…udeřil. Patrik uhnul a sám mu ránu oplatil. Ale druhý už se po něm taky sápal. Stačil ještě odrazit další útok, ale pak už chytl i on ránu pěstí do obličeje a než se vzpamatoval, druhou do břicha. Předklonil se, nemohl se nadechnout. Očekával hned další rány, ale najednou se u něj objevili oba fotbalisti a celá rvačka se rázem obrátila v neprospěch útočníků. Ti se raději nakonec rozhodli pro útěk na druhou stranu.
Vyšli ven z uličky, Patrik hned hledal očima Markétu, byla opřená v podřepu u zdi, schoulená do sebe, hlavu překrytou rukama. Tělem jí otřásal pláč.
„Díky kluci,“ obrátil se Patrik na oba, „máte to u mě.“
„Jdi za ní, my musíme jet.“ Kývli na Patrika a spěchali na autobus.
Patrik se znovu otočil k Markétě, přiklekl k ní, pohladil ji hlavě.
„Už je po všem,“ potichu k ní promluvil, „neplač.“
„Hro…zně…jsem….se …bá…la,“ vzlykala. Pomalu zvedla hlavu, aby se na něj podívala.
„Tobě teče krev,“ ulekla se, vytáhla hned kapesníčky aby ji setřela. „Jsi v pořádku? Nic ti není?“ Na vlastní strach okamžitě zapomněla.
„Ne, jsem v pohodě, tohle bude dobrý,“ ujišťoval ji Patrik, „ale takhle nemůžeme nikam jet. Podívej se jak vypadáme…“ Otřel jí slzy z tváří.
„Stejně už autobus jel…“ naposledy vzlykla.
„Tak pojď, nebudeme tu jen tak.“ Vzal Markétu za ruce a pomohl jí vstát. Vraceli se zpět k domovům, Markétina ruka už zůstala v jeho. Cítil, jak do něj prostupuje teplo, jak z její ruky sálá do jeho.
Došli až k jejímu domu, zastavili se u dveří.
„Děkuji ti, Patriku…“ Otočila se k němu.
„Jsi v pohodě? Nepotřebuješ něco?“ Ještě stále ji držel za ruku.
„Ne, jen…, ale víš co, zavolám ti, ano?“
„Dobře, číslo…“
„Mám tvé číslo,“ Markéta se na něj záhadně pousmála.
„Máš?….“ nevěřícně se zeptal Patrik. Podíval se jí přímo do očí. Do těch pomněnkových očí, o kterých se mu nejedenkrát zdálo. Položila mu ukazováček na rty, aby je utišila, přiblížila se a něžně ho políbila. Ruka mu zajela do vlasů, trochu pocuchaných od těch dvou, přesto krásných a jemných jako hedvábí. Jemně si ji přidržel a špičkou jazyka zajel mezi její rty. Markéta mu vášní zavzdychala v náručí, pak se ale pomalu odtáhla, oddechujíc po dlouhém polibku. Její tváře ztratily bledost, která se tam usídlila, teď zrůžověly a pomalu červenaly.
„Musím teď jít, dej mi čas, napíšu ti.“ Její oči dokazovaly upřímnost těch slov. Musel jí věřit, nic jiného nezbývalo.
Pomalu pustil její ruku, kterou celou tu dobu držel. Nechá ji jít, aby se mu vrátila zpět.
Markéta pomalu couvala ke dveřím, až se o ně opřela. Nespouštěla Patrika z očí. Ještě jednou se na něj pousmála a lehce naznačila polibek ústy.
Pak se už otočila ke dveřím, vešla a zavřela za sebou.
Patrik ještě chvíli stál a koukal na dveře, za kterými zmizela. Pak se otočil a pomalu se vydal zpět, domů, kde nikdo nebyl, aby čekal na zprávu, na telefonát, na zvonek u dveří… Sám nevěděl.
Doma zalezl pod sprchu, smyl ze sebe krev a špínu, převlékl se. Strávil v koupelně dobré půl hodinky. Když se vrátil zpět do pokoje viděl, jak na displeji mobilu svítí nová zpráva. Číslo neznal, ale nečekal, že by Markéta napsala tak rychle.
Otevřel zprávu a četl: poslala jsem ti mail, M.
Rychle se přemístil k počítači, netrpělivě čekal na spuštění. Když se konečně přihlásil, viděl, že jedna nová zpráva čeká na přečtení. Zpráva od Markéty.
“Už mi nestačí jen slyšet tvůj hlas,
chci cítit tvoje tělo vedle mého,
tvoji kůži na mojí kůži,
chci cítit, jak se náš pot mísí,
chci s tebou splynout v bezbřehé vášni,
cítím, že tě miluji, že tě chci…“
pokračování…
