Zajela jsem mu prsty do vlasů, ale to už se sunul po mém těle dolů. Zůstal klečet na zemi, mezi mýma nohama. Jeho ruce stoupaly po nohou od lýtek, přes kolena a stehna. Dlaní přejel až do rozkroku, pohladil jej a stiskl už nedočkavou mušličku. Určitě i přes kalhotky cítil, jak z ní prosakuje vlhkost. Když je začal stahovat, zapřela jsem se nohama o zem a nadzvednutím zadečku mu to usnadnila. Jen co byl ten kousek prádla dole, roztáhl mi nohy a okamžitě se vtiskl na rozevřenou lasturku.
Prsty ji jemně ještě víc roztáhl a jazykem procházel po celé délce rozevřeného květu. Projížděl jím od dírky, počínající vypouštět své šťávy, až k poštěváčku na samém vrcholku. Sotva se ho dotkl, zabrnkal o něj, vydechla jsem sténavě. Přejížděl po něm, kroužil kolem. Občas prolíznul celou délku lasturky, zajel i do dírky, ale zase se vždy vrátil zpět, k centru rozkoše.
„Už budu, prosím…!“ To už jsem vzdychala a sténala opravdu nahlas. Ještě se jednou vsál na poštěváček a ve stejném okamžiku zajel dvěma prsty do pochvičky. Přesně v té chvíli, kdy začala stahovat stěny kolem právě vnořených prstů.
„Udělej se, ať to cítím! Pořádně, ještě..to je nádhera! Cítit tě!“ Nepřestával. Palcem objížděl a opisoval kroužky kolem poštěváčku. Druhou rukou stále projížděl kundičku. Udržoval mě stále ve stavu naprostého vzrušení. Tělem se mi znovu a pořád dokola rozbíhalo nekonečné vlnění opojného orgasmu.
„Prosím, dost,…už dost!“ Po chvíli jsem už žadonila, ať to ukončí. Ta síla byla obrovská. Jedna vlna za druhou zaplavovala tělo, mysl.
„Ne, ještě ne..!“ Přestal mě dráždit na vrcholku rozkoše, ale prsty se stále pohyboval v pochvičce. Byla jsem téměř vyčerpaná, tělo se mi třáslo, ale bylo to úžasné. Toužila jsem po tom, aby to sladké mučení ukončil a konečně už mě vyplnil, ale zároveň jsem chtěla, aby pokračoval.
Síla procházející tělem se stále stupňovala, stoupala a najednou vybuchla. Otřásla mnou jako výbuch sopky. To Honza právě narazil na bod, o kterém jsem jen slyšela.
„To je ono,“ jen z velké dálky doléhal k mým uším jeho hlas. Byla jsem právě zcela mimo tělo. Netušila jsem, ještě nikdy mě tam nikdo nezavedl! Bylo to jako bych naráz vylétla, měla křídla a mohla létat…
Pomalu jsem padala zpět, vracela se na pevnou zem. Byl připravený nade mnou. Žaludem jezdil po štěrbince plné nektaru, cítila jsem, jak stéká až k zadní dírce. Vypnula jsem se proti němu.
„Tak už pojď, nečekej!“ hlesla jsem sotva slyšitelně. Nenechal se dlouho pobízet. Nasadil žalud na ústí dírky a jemně zatlačil. Klouzal v tom moři šťáv dovnitř, roztahoval si cestu a zcela vyplňoval tunýlek. Okamžitě se mi zase zrychlil dech. Vzrušovala mě ta představa, jak proniká pomalu, kousek po kousku, pochvičkou.
Nespěchal, vychutnával si ten průtah. Vždy se na chvíli zastavil, popojel zpět a zase jemně zatlačil. Kdyby chtěl, mohl by se rychle ukojit, ale podle tahů jsem cítila, že tohle si užívá. Ještě chvíli jsem to takhle vydržela, taky miluji pomalý sex, ale tohle už jsem nemohla vydržet.
Vycházela jsem mu vstříc na každé zasunutí. Chvíli se snažil o zpomalení, ale pak najednou vyjel ven. Chytil mé nohy, vztyčil je a opřel o svá ramena. Znovu zajel do kundičky. Najednou byla těsnější, pevně jej obepínala. Cítila jsem, opravdu každý pohyb, jak mnou prochází tam a zase zpět, tam a zpět,….
Zrychlil i on. Přírazy se teď střídaly, krátké a rychlé, s dlouhými pomalými. Naprosto si s mým tělem dělal co chtěl a mě se to líbilo. Zanedlouho už pomalé ustoupily zcela rychlým. Oba jsem se blížili opět k výšinám. Sténali a hekali jsem společně. Věděla jsem, že už to dlouho nevydržím. Opět se vracel ten úžasný pocit lehkosti.
„Já, … za chvíli budu…,“ snažila jsem se mezi dechem promluvit.
„Já taky , už to neudržím!“ Vydechl Honza.
„Tak pojď, stříkej! Stříkej!“ volala jsem na něj. Kundička se opět stahovala kolem něj. Ještě dvakrát, třikrát přirazil.
„Jooo, stříkám…ještě…tááák….“
Jen co uvolnil veškerý ten přetlak, lehl na mé tělo a oddechoval. Pomalu jsem se i já vzpamatovávala. Hladila jej po zádech a ve vlasech. Když zvedl hlavu, otevřela jsem oči a podívala se na něj.
„To bylo… já…,“ nevěděla jsem co říct, hlas se mi ještě třásl.
„Nic neříkej, já vím…,“ utišil hned můj hlas, „Viděl jsem tě, jsi krásná, ale když jsi byla na vrcholu, byla jsi nádherná!“
Pomalu jsem oba vychládali, ale ani jednomu z nás se nechtělo vstávat. Přetáhli jsme přes sebe jen peřinu a zvolna usínali. Poslední má myšlenka zabloudila k přátelům, kolegům. Zaposlouchala jsem se, ale jediný zvuk, byl dech Honzy. Usínal jsem v jeho náručí, když čas na mobilu přeskočil třetí hodinu ranní.
